Červenec 2014

Edinbrák díl 2.

24. července 2014 v 23:07 | Lucy |  My Day
Italové se smějou mým diphtongům a správné RP! To mě nenapadlo, že bych se něčeho takového nadála! :D Jsem v špatné části Británie :D

Skotsko se stmívá mlhou. Myslela jsem si, že je to náhoda, ale každý den v době soumraku tady nenajdete takové to červánkové letní nebe - začne se zvedat hustá mlha. Tady, kde máme z okna výhled na hřbitov, to působí celkem depresivně a strašidelně.

Mám za sebou pár dní v práci. Pár krátkých tříhodinových směn a včerejších deset hodin - ještě pořád cítím záda a dneska jsem vážně myslela, že nevylezu z postele. Je to poměrně dřina. Minimálně ten večerní úklid, kdy se musí všechno umýt a podlahu v kuchyni drhnout rejžákem. Moje citlivé ekzémové ruce se zatím ještě poměrně drží, ale nemyslím si, že jim to dlouho vydrží.

Začínáme se zase dostávat do takové té klasické fáze, kdy jdeme z práce domů a ač máme třeba půl dne volna, proválíme ho v posteli, abychom šetřili síly na další směnu. -.- Je to trochu škoda, protože v Edinburgu je takových fajn věcí k vidění. Národní muzeum, národní galerie - vstup zdarma. Hromada parků, Primark, proslulý edinburghský hrad, Primark, moře, Primark a spousta dalších věcí. Například Primark :D
Můj drastický úsporný plán začíná selhávat a začínáme si kupovat i jídlo, třeba cereálie, ač máme ještě marmeládu, med a malé nutellky z Čech. Když tady mají takových super věcí, aaach!


Edinbrák díl 1.

21. července 2014 v 22:48 | Lucy |  My Day
Edinbrák, naše univerzální zkomolenina slova ˈɛdɪnbərə a jeho české výslovnosti Edinburk. Aneb destinace, kde trávíme zbytek prázdnin! I když to od začátku nebylo úplně ideální, začíná se mi tady fakt líbit. Ale abychom to vzali popořádku.

Jak už jsem psala, den před odjezdem jsme pořád nevěděli, kam pojedeme. Kolem šesté večer už jsme všichni začali být trošku nervózní. Do třetice všeho dobrého nám byla nabídnuta pozice na housekeeping na ostrově St. Martin. Už prakticky středomořský ráj s písečnými plážemi, malými vinicemi, patříce k hrabství Cornwall, nejjižnější bod UK. Ano, vůbec to neznělo špatně, nádhera, ale přišel mi až komický fakt, že jsem se nemohla rozhodnout, co je větší bezcivilizační díra - jestli prdel světa v Lancashiru a nebo ostrov, na který se člověk dostává dvěmi loděmi. Každopádně, Davča se manažerce hotelu po telefonu moc nezamlouval, tak agentuře nezbylo nic jiného, než hledat dál. A našli nám síť (no síť - 3) italských restaurací v Edinburghu! Štěstím jsem málem vyskočila z kůže - MĚSTO! No co, že jsem celou dobu nechtěla do Skotska, v té době už jsem byla ve stádiu, kdy už mi to bylo jedno a byla bych vděčná za aspoň 2000 obyvatel. Edinburgh jich má půl milionu, to by šlo.^^

V pátek 18.7 jsme teda naskočili na Studenta a vydali se přes kanál La Manche. Nové SA autobusy jsou výborné, s osobní televizkou, na které se dají dokonce i hrát hry, člověku těch 20 hodin uteče jako voda. V 6 ráno jsme tedy byli vyklopeni na Victoria Coach Station a tři hodiny jsme čekali na bus do Edinbráku. National Express busy už tak luxusní jako SA busy nejsou, ale mělo to aspoň zástrčku. Po devíti a půl hodinách, jedné závadě autobusu a zastávce v Yorkshiru, nás náš řidič s vtipným nesrozumitelným akcentem vyhodil v Edinburghu. (Vážně, Eastuary English a Cockney zní sice strašně cool, ale mohli by se ty lidi dát trošku dohromady aspoň na veřejných pozicích, to Skotům rozumím mnohem líp! :D). Po asi půl hodině hledání (lidi jsou skvělí, když se rozhlížíte s provizorní mapičkou vytisknutou z google map a oni se vás sami od sebe ptají, zda potřebujete poradit kudy :3) jsme dorazili do Ciao Roma. Asi za další hodinu jsme odcházeli s místním šéfkuchařem do našeho budoucího obydlí.
S kufry mi to připadalo děsně daleko. I teď bez kufrů je to daleko. No dobře, na velkoměsto jsem se obávala, že budeme bydlet dál. Ale stejně jsem byla lehce šokovaná, kde jsem se to ocitla. Jestli tam někdy budu v noci muset jít sama, tak se asi poseru strachy -.- Poslední patro a ošlapaný schody, aneb hurá zajásala chudískovitá záda mužova. Když jsme vlezli do bytu a našeho pokoje, byla jsem šokovaná. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo stát, že tam nebudou peřiny! A záclony - dokonce ani garnyže. Smutně a rezignovaně jsem seděla na pochybné válendě a říkala si, jak chci domů. Kuchyně, koupelna a záchod byli poměrně fajn, dokonce tu je i pračka a mikrovlnka. Ale stejně si nemyslím, že tu pračku někdy použijeme, protože to tady není kde věšet.

Druhý den ráno byla neděle a my jsme se šli dohodnout s majitelem, co a kde vlastně budeme dělat. Čekala jsem velké odhalení, při kterém se konečně dozvíme, jak teda ty naše další dva a půl měsíce budou vypadat a místo toho jsme se dočkali jen strohého přiď zítra tam a tam. Fajn, tak jsme si šli koupit aspoň ty peřiny a dalších pár nezbytností. Samozřejmě jsme si koupili to nejlevnější, co šlo, a asi to ani domů vozit nebudeme, je to humus, ten materiál je jak náplast. :D

Já jsem teda měla přijít do Ciao Romy a Davča do Martone, což je malá milá kavárnička o deset minut blíž k našemu bydlu a hlavně není tak přecpaná a zaneprázdněná. Kuchař z Ciao Romy mě strašil, jak je to tam hrozný, že se člověk absolutně nezastaví a že on kdyby měl možnost přejít do Martone, tak by neváhal. O pět minut později až do rána jsem byla zase vynervovaná, navíc mi hrozně vadila ta noční šichta. Daví se hrdinsky nabídl, že se se mnou vymění.
Dneska ráno jsem teda s nadějí vyrazila společně s Davím do Martone, kde měli dost lidí a manažerka, co zrovna fungovala taky jako servírka, se se mnou odmítla bavit, tak jsem se slzičkou na krajíčku (už asi dva roky jsem těhotná a nebo v přechodu, nikdy předtím jsem tak lítostivá a ubulená nebyla Oo) vyrazila do města, protože bylo potřeba udělat druhé klíče (12 liber za dva klíčky, ten pán se asi posral!), jít okouknout Primark (to bylo prostě nevyhnutelné), zřídit si bankovní účet, nakoupit jídlo, hrnec (což ještě asi nebylo klíčem k úspěchu, protože už asi 3 hodiny se snažím uvařit čaj a ty plotýnky mě nepřestávaj trolit). Zničená - přestože Edinburgh se mi zatím jeví jako malinké velkoměsto, kde se prakticky všude dostanete pěšky, on se člověk celkem projde, než se někam dostane (jestli po těhle dvou měsících toho pepana nezhubnu, tak už nikdy) - jsem se dobelhala na byt, kde jsem zjistila, že mi David před hodinou psal, ať přijdu do práce, takže jsem se zase mohla otočit a pelášit další půlhodinu zpátky do centra.

Kitchen Porter mi přijde jako horší pojmenování práce, kterou české ficka tak hezky vystihuje. Nevím proč, ale Kitchen Porter zní tak nějak důstojně na umývání hajzlů. Ale celkově si myslím, že bych mohla dělat horší práci, než to, co jsem musela dělat dneska. Minimálně všichni spolupracovníci byli hrozně příjemní a sympatičtí, kuchař je hroznej vtipálek a fakt mě baví. Taky tam pracuje jedna servírka ze Slovenska, která je moc milá, až na to že mě už na začátku stihla urazit. "já měla pocit, že slyšim povědomej přízvuk" - já, která si na svém RP zakládám jak na ničem! :D

První hlášení z honbou za prací v Anglii

17. července 2014 v 12:41 | Lucy |  My Day
Před dvěma dny jsem už měla být na cestě do Anglie. Už jsme dokonce měli dvě nabídky, ale pořád jsem tady. Jedna nechtěla nás, druhou jsme nechtěli my (teda hlavně já). Už bychom dle smluvních podmínek neměli mít nárok na žádnou další nabídku, ale to bych se na to podívala… Upřímně mi přijde sprosté, že agentura, která má opakovaně špatné zkušenosti s určitou firmou, si dovolí tam zase umístit někoho dalšího! Kdybych nebyla správný stalker (jak říká Daví, já tomu říkám angažovanost na vlastním osudu) a nedozvěděla se o zkušenostech chudáků, co se tam dostali, tak tam odjedu a s mojí výdržností jsem asi do týdne zpátky.

Po všech coulech neatraktivní nabídka, vůbec se mi tam nechtělo. Modlila jsem se, abych se nedostala na vesnici, ale že vůbec taková vesnicovatá vesnice existuje, mě fakt nenapadlo. Wiswell, asi dva kilometry od další vesnice Whalley, se nachází v hrabství Lancashire. Co do populace má asi kolem 100 obyvatel, dřív mívala funkční kostel, obchod a školu, dnes jediné veřejné místo kromě viktoriánských kamenných domečků je hospoda, Inn, Freemasons at Wiswell. Hospodu před pěti lety otevřel vyhlášený kuchař, o kulinářských zážitcích, které skýtá, se psalo v novinách, dostávala michelinské hvězdičky a kdesi cosi. Co pro mě bylo důležité, bylo několik komentářů na jejich facebookové stránce, které její přístup k zaměstnancům nevybarvovaly zrovna v nejlepším světle. Novodobé otrokářství, neplacení, nereagování ani na vymáhání místního daňového úřadu, příšerné chování se k zaměstnancům. Po tom, co jsem se dozvěděla tuhle nepříjemnou skutečnost, mě ale totálně odrovnal fakt, že do téhle vesnice ABSOLUTNĚ NIC NEJEZDÍ. Hodinová cesta pěšky do vesnice Whalley, odkud možná jezdí aspoň autobus. Když se chcete dostat do nejbližšího velkého města Manchesteru, musíte pětkrát přestoupit. Když nemáte auto, jste totálně odříznuti od světa, in the middle of nowhere. S takovým zacházením. Nespala jsem celou noc, nad ránem jsem se rozhodla, že prostě nikam nepojedu. Za zaplacenou jízdenku do Londýna si tam aspoň uděláme výlet, co bude se zbytkem prázdnin a potřebou peněz, aby se dala platit kolej, jsem neměla tušení.

Ráno volám do agentury, abych jim sdělila, že se mi moje nabídka vůbec nelíbí a paní mi na rovinu řekne, že s tím měli v minulosti problémy, ale že anglická agentura si se zaměstnavatelem PROMLUVILA, a zaměstnavatel SLÍBIL, ŽE UŽ NEBUDE ZLOBIT. Tak určitě. Každopádně agentura má u mě plus, že nám teď hledají další nabídku, ačkoli má vroubek, že nám vůbec byli schopni něco takového přidělit! Držte mi palce, ať to stihneme (zaplacená jízdenka do Londýna platí na zítra) a ať má proboha to místo, kam jedeme, aspoň sámošku, nebo umřeme hlady!

Jsem už tak znechucená celým procesem (taky mi nepřijde moc profesionální, že smlouvu jsme podepisovali 3-4 měsíce zpátky, a oni nám až v den našeho posledního data odjezdu shání umístění), že bych se snad spokojila s pouhým výletem do Londýna a pak bych mohla zbytek prázdnin žebrat. V Liberci máme vyhlášenou bezdomovkyni, co vyřvává po ulici "Nemáte deset korun na chleba??". Proč bych si takhle neměla vydělávat na kolej?