Červen 2013

Přestanu prokrastinovat...zítra!

14. června 2013 v 16:10 | Lucy |  My Day
Ráno vstanu. Vstanu docela brzo, protože moje obecná společenská funkce je pravděpodobně budíček. Udělám si snídani a sednu si k počítači. Kolem 11 si řeknu, že už bych mohla vytáhnout jeden z té hory papírů, co čeká na zpracování a naučení... Fajn, jdeme na to. Tak jo, pustim si nějaké písničky... Po půl hodině koukání na klipy mi dojde můj původní záměr... Jasně, jasně, vždyť už jdu, jenom předtím zčeknu facebook. Mám hlad, jdu si dát k oběd. K obědu si přece musím pustit seriál, zasloužím si to... Hm, tak jo. Á telefon, super! O nově nabyté informace se přece musím podělit a zavolat kámošce! Hmmm a asi napíšu kámošovi, jestli už zjistil podrobnosti o průběhu zkoušky (na kterou se tak svědomitě připravuji), protože mě se těch pipkám, co absolvovaly, se mi fakt psát nechce (i když!). No jo, tak pokecáme i o jiných věcech... Bože můj, celej den se jen válím u počítače, prostě si musím zaskákat! Jo, tak teď už bych se fakt mohla jít učit. I když ne, koukejte na to moje břicho, musím s tim něco dělat, dám si pár sedů lehů! A ten zadek taky nic moc, o těch pár dřepů se mi už čas tolik nezkrátí... Hmmm, tak co teď... Kdybych třeba tak půl hoďky zkusila meditovat, určitě by to značně zvýšilo můj studijní výkon!... a v tomhle momentu si člověk uvědomí, že jsou čtyři hodiny, zkouška za dva dny a v hlavě nic, a že tohle je prostě sakra prokrastinace. Přestanu proto prokrastinovat a jdu o tom napsat na blog! :D

A tale as old as time

2. června 2013 v 23:22 | Lucy |  My Day
To už je červen? To už mám za sebou skoro rok na výšce? Ale po zimáku jsem si zvykla rychle, to musím říct - a už by se mi na ten systém střední školy ani nechtělo vracet. Je to míň pohodlné, víc na nervy, ale mnohem větší sranda. Nejradši bych studovala až do důchodu! Zejména v letňáku nebylo skoro nic, co by mě aspoň trošku nebavilo (dobře no, tělák a neměcké poslechy). Teď jsem v půlce zkouškového, docela jsem zlenivěla a na učení se necítím, ale tak co, zápočťák mám za sebou. Zjistila jsem, že se předměty dají dávat i na druhý pokus, s čímž jsem nepočítala (ještě jednou ti děkuji, ty náš německý hnidopichu, žes mi ten sloh dal a já se vesele můžu učit ten kotel gramatiky a hloupé texty k souborné zkoušce z němčiny :D). Teď tu na mě ale číhá anglická fonetika, s přestože to je úplně nejlepší předmět a hrozně mě baví, nejak nejsem schopná tlouct si do hlavy pravidla intonace, reduced forms, liason nebo elizi. Doufám, že Nikča bude pozítří dostatečně cool, aby ocenila aspoň mé nadšení.
...sakra, z toho psaní jsem vážně hrozně vypadla!...
Mimo školu, i v osobním životě se mi teď začíná blýskat na lepší časy. Dostala jsem životní lekci, že důležité je nevzdávat se. Takže se teď mám docela hezky... Určitě jsem sem už psala o tom, jak jsem nikdy nevěřila, že může existovat něco, jako zamilování - že všechno reálné je racionální a musíš si to vybudovat. A pak jsem se přesvědčila o tom, že opravdu existuje tahle iracionální touha založená vyloženě na NIČEM, se kterou prostě člověk nic neudělá. A po půlročním martyriu se to pohnulo dobrým směrem, mám z toho vážně radost a docela si užívám tenhle nový spontánní pocit. :)