Listopad 2012

Nejsem než maso a pár kostí - podivné nic, co nosí kostým...

22. listopadu 2012 v 23:17 | Lucy |  My Day

Velmi smutná existence, zní mi v hlavě dokola. Hořkosladká - sladkohořká, celá tahle tiráda zvaná život. Připadám si, jako kdyby mi bylo třináct, vždycky když mám tuhle náladu. Vzpomínka na tu dobu dávno ztracenou mi vyvolá na tváři nostalgické pousmání. Mrknu - a všechno je pryč. Zase jsemteď a tady a čas plyne kolem mě. Úplně cítím, jak do mě naráží a když zjistí, že skrze mě to nepůjde, razí si cestu bokem jako laterála. A já zase zapomínám, že čas není proud nebo linie, ale nevypočitatelně se kroutí kolem nás.

Přemýšlím, co se vlastně děje. Taky si všímáte, že tu na blogu vlastně jen kupím horu sraček?
Přepnu okýnko a sjedu fejsbukovou zeď. Před očima se mi vynořují obrázky typu: co si myslí vaše matka, co si myslí přátelé a co opravdu děláte, které už kdosi milionkrát sdílel. Všechno mi to připadá hloupé a zbytečné.

Kašlu na všechno. A jdu si užít poslední noc v mojí milované posteli, se kterou už jsem prakticky deset let ve vztahu a zítra jí posílám na smrt. Je mi ze sebe špatně…

Když loutky krvácí drolí se na třísky, co ale zůstane - co zůstane ze mě?

19. listopadu 2012 v 23:56 | Lucy |  My Day
Připadám si hrozně přepracovaně. I moje tělo se tomu brání - už si vážně nevzpomínám, kdy jsem byla zdravá a v pohodě. Možná v létě. V létě bylo krásně! V létě je vlastně vždycky krásně, nevím, čemu se ještě divím.
Včera se mi zdál sen. Byla jsem těhotná. A bylo mi krásně! Ani bych neřekla, že to bylo tou těhotností. Celej ten sen byl směsicí takových zvláštních pocitů. Nejsem si jistá, co je vlastně vyvolalo. Možná ten nereálný pocit sounáležitosti, který prostě nezažiju, protože život je zkrátka hnusnej? Kdoví. Ale začínám chápat další rovinu těch obrázků s kecy typu live your dream a podobně.
Vánoce se nám neuprosně blíží, neníliž pravda? Pomalu začínam kumulovat dárky. Jen škoda, že ze mě stres vycucává kromě životní síly taky originalitu. Letos budou smutné vánoce.
O počasí už je, řekla bych, vážně škoda mluvit. Už měsíc jsem nesundala zimní bundu (to bych jí tady na severu ze sebe musela odsekat krumpáčem nebo rozpustit plamenem). Nechci zase videt ty -30 v zimě. Jupí.
A příští pondělí jdu na pana Kluse. Heč!