Říjen 2012

This is war.

14. října 2012 v 19:38 | Lucy |  My Day
Ty jsi bojovník! Musela jsem si říkat, když jsem držela svojí obouruční plácačku, kterou jsem provizorně pojmenovala wasp-eater, protože každá dobrá zbraň má přece jméno. Přesto jsem se neubránila panickému třesu, poskakování na místě a vyděšenému kvíkání, kdykoli se ta věc přiblížila ke mně. Když se přesunula do okenní oblasti, povzbuzená vidinou výhry jsem se tam přesunula taky, a začala jsem na tu věc útočit šermířskými výpady, snažíce se jí vystrčit z okna. A povedlo se! Vítězně jsem se zakřenila a zamumlala si pro sebe lannisterské we have won, načež jsem odložila wasp-eatera na stůl a samolibě se culila, maje se za hrdinu. Jenže pak mě život naučil, že správný bojovník nikdy neodkládá svou zbraň, dokud není v bezpečí. Ta věc znovu vletěla oknem! A pohybovala se kousek od wasp-eatera, který si bezbraně hověl na stole! Zpanikařila jsem a zacouvala do protějšího rohu místnosti. Po chvíli jsem se přece jenom odvážila dojít si pro zbraň, přičemž jsem málem převrhla můj milovaný hrneček se sněhuláky. Vyhrála jsem bitvu, ale zdaleka jsem nevyhrála válku. Můj nepřítel se neustále vracel, vůně jablečného koláče byla zjevně silnější než on. Po nesčetném máchání plácačkou a neúnavných útocích vosy přišla babička, vyhnala vosu a zavřela okno. Epic fail :D

Dojmy.

7. října 2012 v 19:48 | Lucy |  My Day
Říká se, že studentská léta strávená na vysoké jsou ta nejlepší. Zatím se mi to tak vážně nejeví... Ráno odjedu z domu a vracím se večer. Spoustu času strávím harcováním se po Liberci nebo zevlováním v knihovně nebo na chodbě, kde stojím a čekám na hodiny jako na hanbě, nemám svoje místo, kam bych se mohla uchýlit, pořád jenom pendluju mezi učebnami a budovami. Dvě hodiny denně strávím ve vlaku. Jdu na německou přednášku, kde rozumím ledatak členům. Všechno si musím zařizovat sama a nikdo se o mně nepostará, nikdo mi neřekne udělej tohle a tamto. A ještě jsem ráda, že nejsem někde na koleji! Narozdíl od lidí na koleji, kteří věčně někde paří, protože je to tak trochu kolejní sociální protokol, já se aspoň vyspím. Pokud teda zrovna nemám druhý den na sedmou ranní, díky čemuž musím ráno vstávat v půl pátý (a večer samozřejmě neusnu, protože jsem zvyklá ponocovat do tří do rána).
Vážně, JEDINÁ, fakt jediná pozitivní věc je naše přednášející anglické fonologie - vtipná, zábavná a energická Britka, díky níž se mi snad poprvé v životě stalo, že jsem vnímala od začátku až do konce :) Byla jsem nadšená!... Kdežto německá fonologie je katastrofa, musíme se učit takové kravské výrazy jako je třeba spiranta nebo exploziva vyslovená s malou intenzitou německy Oo

A co teprv moji spolužáci! Málo, malinko jich je, kteří by se dali považovat za aspoň sympatické. Většinou jsou tam zazobané pipky v podpatečcích, kteří chodí zásadně v hejnech z kolejí a blbě se chichotají. Další kategorie jsou šmudly, které neviděly léta šampón a ostatní jsem si ještě neodvažovala nějak zařadit. Zas se mi nechce být tak povrchní... Pánské osazenstvo je zpravidla divné, koktající a zamračené a nebo naopak jsou to takoví ti flegmatičtí frajírci. Fakt se tam necítím. A ještě k tomu si na němčině připadám nejblbější - každý se tam předvádí, střílí složité věty a já přispěju leda svým jednoduchým ich heisse, ich wohne, ich habe gern... Ach jo.

Celkově už ani nepamatuju, kdy jsme byla naposled vážně šťastná. Zpravidla mám, co nechci a co chci nemám. Ale kdo je na tom jinak, že. Život je složitá věc.