Srpen 2012

Léto

20. srpna 2012 v 21:15 | Lucy |  Literární tvorba

Každou minutu tohohle počasí si užívám.

Slunce, zmrzlina a vůně chlóru z bazénu

a ten soumrak, co se snáší nad světem.

Úsměv na tváři jen tak nezaženu

- a kdo by v létě nebyl štěstím popleten?



Spálený záda a kvetoucí balkóny,

horkej asfalt a nápoje ledové.

Každý den o šesté zní kostela zvony,

že zase je konec překrásného dne.



Až růžové červánky se změní na šero

a hvězdy vyplní tu letní oblohu,

obdivné povzdechy se mi z hrdla vyderou

a lásce k hvězdám se ubránit nemohu.



Ráno zas rosa probudí další den

a vůně léta dál vzduchem proplouvá,

otevřu okno a nejspíš půjdu ven

ve skutečnost proměnit všechna ta slova.

Jen tak.

20. srpna 2012 v 13:01 | Lucy |  My Day
... a v ten okamžik, když jsem se z německého textu snažila vylušitit, co to může znamenat, a odskočila si pohledem na vedlejší stránku s českým překladem, jsem si uvědomila, jak strašně krásný jazyk čeština je. A ani angličtina, která se stává čím dál tím více všudypřítomná (i já jsem viníkem), natož němčina, se jí nikdy nemůžou rovnat. Das Fremde dieses Blickes, in dessen Tiefen irgendein unerhörtes Gesschehen sich dunkel zu spiegeln schien, hatte ihn einen Augenblick in Schrecken versetzt. Cizota toho pohledu, v jehož hlubinách jakoby se temně zrcadlily jakési neslýchané naděje, jej na okamžik vyděsila. Potřebuje tohle komentář?

Starý fráze v křoví, poví ti je on, tvůj přítel, plyšový seladon.

16. srpna 2012 v 17:56 | Lucy |  My Day

Chtěla bych si hrozně poděkovat za to, že tenhle blog je. Jak jinak bych věděla, že jsem například dvacátého šestého listopadu dvatisíceosm o hodině ekonomiky polemizovala nad vznikem a významem loga závodů Škoda Mladá Boleslav místo toho, abych četla bezesporu neskonale zajímavý a naučný text ekonomického charakteru, načež nás učitelka za trest poslala sbírat papírky po třídě (na střední? Seriously? :D) ? Ne, vážně. Tenhle blog je jeden z mých nejdražších vlastnictví (jestli se to dá nazývat vlastnictvím) a nikdy bych nebyla schopná ho zrušit... nebo se přestěhovat.

Poselství pro konkrétní účastníky moderní seznamovací aplikace zvané facebook.

14. srpna 2012 v 19:27 | Lucy |  Literární tvorba

Come on. Řekněte mi, že jste si s nikdy nepsali po facebooku s potencionálním partnerem. A deset bodů pro neexistujícího čtenáře, který v tom najde ukradenou klasiku :D

Já piši Vám. Už jenom z nudy.

Snad nutily mě k tomu pudy

- leč pomalu začínám chápat,

že nám nebude to klapat.



A pozbyla jsem všeho zdání,

zda jsem či nejsem pro Vás k mání.

Snad zase půjdu o dům dál,

snad jste mě jenom zdržoval…



A kam mě mé kročeje vedou?

Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš.

A přec vzpomínku mám bledou,

že ta řeka byla k srdci blíž.



Kolik však struh na tom světě teče!

A já mám duši dobrodruha!

Chci přebrodit je, už dnes večer

- i když vím, že jde to ztuha.



Tak připojuji ještě "s láskou"

a místo podpisu tři křížky,

balím list v obálku krásnou,

mizíte v dějin propadlišti.

Musí to holt ven.

13. srpna 2012 v 20:05 | Lucy |  My Day
Je mi smutno a ani nevím proč. Připadám si sama, ale přitom nevyhledávám společnost. Chci to někomu říct a vlastně ani nechci, aby to někdo věděl. Chci pohádky. Chci pohádkový život a život plný pohádek a vím, že to tak nemůže být. A bez těch pohádek to přeci nemá ani smysl... Byla jsem hrozně dlouho přesvědčená o své skepsi, ale když jí slyším od ostatních, znechucuje mě tenhle přístup k životu. Nedokážu se s tím smířit. Kurt Cobain kdysi řekl, že je lepší shořet, než vyhasnout. Už milionkrát jsem to viděla napsané na facebookové zdi od třináctky, co si prochází tím obdobím, kterým si prošla většina z nás, mě nevyjímaje. A Kurt to neměl v hlavě úplně v pořádku, ale přesto, že se z téhle fráze stalo klišé, neubírá to tomu ani za mák na pravdě. Protože vyhasnout pro mě znamená smířit se. A to já nechci. Nechci tenhle život. Já chci hořet! Hořet až k oblakům! Ale nepálit. Planouce, chci být hlavně dobrým člověkem.

Vlastenci s hákovým křížem

9. srpna 2012 v 13:42 | Lucy |  My Day
Nemám ráda skiny. Nemám ráda ani cikány (protože to se tady na severu opravdu nedá). Těžko říct, kdo mi vadí víc, možná že i skini. Neonacisti, jak si oni říkají. Protože někdo, kdo podporuje nacismus, buď utrpěl nějaký vážný úraz hlavy nebo nemá ani šajna o tom, co vlastně podporuje, respektive o historii. A určitě se opakuju, ale nejradši bych všechny ty holé hlavy nacpala do dobytčáků a nechala je tam stát. O hladu a žízni. Bez možnosti vyměšovat. Hodinku, dvě, tři. A pak by mě zajímalo, jak by se jim to líbilo. A potom bych jim nasadila povinnou odvykací léčbu pobytem v koncentračním táboru. Jen, aby si to vyzkoušeli, tu tvrdou práci. Ty životní podmínky. A hlavně to zacházení! Odměnou za úspěšné absolvování by bylo to, že bych je nenahnala do plynu. Já totiž nejsem nácek.
... A Klus prostě ví!

Důkaz místo slibů, že "básnička" se dá napsat ÚPLNĚ o ničem.

1. srpna 2012 v 1:03 | Lucy
Moje fantazie vsákla se do černé díry
a já přesto držím se své slepé víry,
že mám básnické střevo,
víte kde, tam někde vlevo.

Tak tu nad papírem sedím
vytrženým ze sešitu,
přičemž do zdi prázdně hledím,
(aneb jak básnicky pojmenovat BLBĚ ČUMĚT, pozn. redakce)
plky s poezií pletu.

Páč po pokusech předchozích
už zavrhla jsem klišé
(i když můj oblíbený mudrc jednou řekl, že klišé jsou pouze přetavené velké pravdy)
a blbě se mi píše
- postrádám cvik ve slozích.

A celá takhle "báseň"
je vražda stromů úkladná
a postrádá vášeň,
ani trošku záhadná.

Tak odložím tužku
od společnosti koh-i-nor
a oddám se lůžku
v srdci Jizerských hor.