Srpen 2010

Tak zase jednou :)

14. srpna 2010 v 23:58 | Lucy |  My Day
Venku prší - nečekaně. Tady na Liberecku jsou povodně ještě stále čerstvým a často probíraným tématem. My měli to štěstí, že tu maximálně tekla voda po silnici a vylejvaly se kanály, ale třeba taková Nová ves je asi půl hodiny cesty odtud a byla evakuovaná Oo Strejda pomáhá v Heřmanicích a Raspenavě. Vážně by mě zajímalo, kdy už to skončí, chudáci lidi, já si neumím představit, že by mi voda takhle najednou všechno vzala Oo
Taky si pohrávám s nápadem, že bych se od září vrátila na hocz (vždyť jsem tam nebyla jenom rok :)). Kdo mi poví, proč vlastně Goldy odešel? Třeba Goldy sám? ^^ Fakt by mě to zajímalo :)
Zítra má Alenka narozeniny, tak jedeme oslavovat do Nisy (aneb nákupy místo chlastu :D). A mám objednaný nový notebook, přijde příští týden, tak se na něj těším.
V pátek jsem skončila v práci - na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem naposled krájela to neskutečné množství chlebů, že mě šéf seřval naposled - ale pravdou je, že mi možná pár lidí bude malinko chybět, spíš bych s nimi moc ráda někam zašla :)
Taky mě fascinuje, že někteří lidé v sobě mají tolik bezdůvodné zloby. Mě je to jedno, oni tím jen ztrácejí čas :)

Proč to zveřejňuju? Protože jsem asi vždycky byla ve skrytu duše exibicionista. A protože je to asi jediný způsob, jak se vyjádřit. A protože proto.

4. srpna 2010 v 23:32 | Lucy |  Literární tvorba
Smráká se a já vcházím do vesnice. Za několika střechami vidím kouř, jak se zmítá při své pouti k obloze a jímá mě nostalgie. Vzpomínám si na dětství, na jeden teplý podvečer, na stavění ohniště a sbírání dřeva na oheň. Skládací židličky s květinovým vzorem vyloudí to typické klap a otevřou svou náruč. Přichází babička a nese podnos s jídlem. Podívám se na střechy, na tetelivý kouř, na oblohu a na zemi a chce se mi brečet, protože si uvědomuju, že tyhle časy idylického a láskyplného dětství jsou už nenávratně pryč.
Je mi smutno. Sedám si do trávy a nechávám ruce, aby mechanicky objaly moje kolena. Nořím se v myšlenkách hloub do minulosti, protože já se nikdy nenaučila žít přítomností, natož pak třeba vzhlížet k nějaké budoucnosti.
Ležím na hnědém křivolakém gauči, až po uši přikrytá dekou. Obývák halí přítmí, jen z kuchyně září měkké světlo. Usnu. Probudí mě babička a vede mě ke stolu. Čeká na mě kouřící písmenková polévka...
Vzpomínám si taky na svou těžkou pubertu (až příliš živě). Na dobu, kdy mi nedělalo problém ztratit den u počítače, utápěla jsem se v depkách a kreslila emo obrázky... Přese všechno jsem ale nikdy nebrečela, protože jsem neměla důvod. Jak lehký život byl a já hledala záminky se mračit na svět. Působilo mi hrozné utrpení strávit víkend u babičky (která byla vždycky svérazná a nikdy nebyla "cool"), přitom jsem ještě měla to štěstí být jediná. Teď už mi nezbývá než přijmout svojí stárnoucí duši a zkusit si pro ní ukrást trošku pozornosti a pokorně přihlížet, jak ostatní mají víc štěstí než já.
Moc bych chtěla říct: děkuju ti za všechno, co jsi pro mě udělala a mám tě ráda - ale jak? Nikdy jsem nebyla zvyklá říkat takovéhle věci a... je to těžký.