Březen 2010

Anglie 2010

29. března 2010 v 20:27 | Lucy

Paignton

Právě sedím ve svém pokoji, vypadá to tu, jako by sem někdo hodil atomovou bombu a mám takový ten nepříjemný pocit, svítí mi červená kontrolka v hlavě, která říká, že je něco špatně. Že už nic není a že se budu muset vrátit k rutinnímu životu. Ale na to teď nemysleme, rozhodla jsem se vám totiž do detailů popsat celý týden.

My dear Britain, here I am!

19. března 2010 v 17:10 | Lucy
Už za chvilku. Pocity mám smíšené. Není to čistá radost, protože mám podezření na blížící se špatné nálady, co mi to budou kazit. Špatné nálady budou mít samozřejmě svoje strůjce^^ No nic, mějte se hezky a záviďte mi, za týden se určitě ozvu. :D
london

Prý že mám do nadpisu napsat "píča". :D

16. března 2010 v 21:15 | Lucy |  My Day
Kdyby mé Srdce mělo blog, byl by vážně na úrovni, né tak "bezduchý", jako můj. :D Rada z nadpisu je toho jasným důkazem. :D
Ale teď už vážně. V neděli se zrodila moje zkáza, zkáza, na kterou jsem se tu měsíce připravovala a obávala jsem se dne, kdy přijde, kdy mi všechno vezme. Má 3 kila 20, 47 centimetrů a je taková oteklá (jááá jsem byla mnohem hezčí miminko!). Má přes sebou celé krásné dětství a pravděpodobně si ho nebude vážit a bude se od něj chtít odprostit, jako všechny děti - bude snít o tom, že jednou bude paní učitelka, doktorka nebo policistka a bude se těšit, až bude velká. Smutné je, že málokdo si uvědomí, které vazby trhá a jejich důležitost mu dojde možná až v důchodu, někdy ani to ne. Ale dost o tom.
Zase už nestíhám. Anglie je tu už v sobotu. Původně jsme měli jet do Torbay, pak dlouho do Torquay a teď, týden před odjezdem nám oznámili, že pojedeme do Paigntonu. :D Mám sbaleno. Od včera. A jsem naprosto normální, sicher musí být. A dneska jsem pocítila odpor k angličtině (asi proto, že mi při jakési nudné gramatice - jak někdo může probírat pasiv snad črtnáct dní? - mi bylo zakázáno vybarvovat si obrázky :D) a rozhodla jsem se proti tomu bojovat další angličtinou na lidech.cz, kde jsem pořád nepokročila z té ponižující úrovně, protože těch lekcí je tam hrozně moc. Mám pocit, že se nedomluvím, že jsem všechno zapoměla. A pak se budu smát holkám, že mají stresík. :D
Jsem teď lehce posedlá Vojtou Dykem a NightWork (Vojta na Lišáčka ale ani zdaleka nemá, to je bez diskuzí... :D) a přívěšky na krk ve tvaru srdíčka. :D Jinak vám předem přeju krásný den sv. Patrika, protože jsem si téměř jistá, že zítra nenapíšu.. :D (Za celý březen mám zatím 4 články Oo)

Tři roky.

16. března 2010 v 20:41 | Lucy |  Warning!
Tři roky jsou dlouhá doba, rovných 1470 článků. Nedokážu si vysvětlit, jak jsem někdy mohla mít za měsíc i 110 článků. ^^
Za ty tři roky prošel blog (jak to zní směšně, že?) rozmanitým vývojem, momentálně začal jaksi reznout a všechno je to samozřejmě mojí vinou - i když já bych ráda řekla, že za to nemůžu já, ale nulová návštěvnost a málo, malinko komentářů, takže žádná motivace k psaní.
Nezbývá, než poděkovat všem, kdo to se mnou po ty tři léta táhli a popřát blogu čerstvou mízu do žil a lepší zítřky. :)

Strašně moc se mi chce spát!

10. března 2010 v 22:18 | Lucy |  My Day
..úplně se mi klíží oči a tak trošku nemám motivaci psát. Jsem barbar - už tři dny jsem se nedotkla knížky. A včera jsem učinila nejvýhodnější koupi své historie. Krásná bílá mikinka, modré tríčo, jen bundu jsem nesehnala. -.- Ale jinak se mám fajn :D
V pondělí jsem zjistila, že do Anglie se jede už v sobotu. Příští sobotu! Najednou z toho mám takový nepříjemný lezavý pocit, asi mi podvědomě bliká ta stále omílaná skutečnost, já se prostě nechci loučit. Samozřejmě, že se těším, bude to úžasné, budu v Anglii, ale je tam takový ten tmavý flek, který se zdá nedůležitý, ale na první pohled kazí celkový dojem.
Mám libry, reklamace sluchátek proběhla úspěšně, celé odpoledne jsem je nevyndala z uší. Na depresi bych ordinovala zpěv, to je totiž ten nejlepší životabudič a prostředek ke zlepšení nálady, jaký znám. :)
A mám matku! A dceru! A vlastně celou rodinu, prožranou incestem skrz na skrz. :D Dcerku mám s Liškou, abyste věděli.. :D Před porodnicí nám ji ukradli cikáni (píše se cikáni s velkým C? :D) a prodali ji na orgány do Ameriky, těsně před rozřezáním tu společnost odhalila FBI a dcerka se vrátila do Čech, ale trvalo to nějakou dobu, než se vrátila k nám. :D A není jí nikdo jiný, než má drahá Nikol. :D
A mám taky maminku. Moje maminka je hodná a štědrá. Trošku blázen, že se zahazuje s tatínkem, ale to se prý spraví. Nechá mě dělat spoustu věcí, jen nesmím strkat prsty do zásuvky a házet rybičky do záchoda. :D Jmenuje se Alina a cítí se znásilněná, když vidí Hozdu bez podprdy. :D

Deník Anne Frankové

4. března 2010 v 17:52 | Lucy |  The Library
Kouzlo knihy spočívá v tom, že je skutečná, a v absurditě toho, že zemřela tak mladá, když měla tak ráda život.

Co napsat do nadpisu, aby to neodradilo čtenáře? (o zaujetí nemůže být žádná řeč)

3. března 2010 v 19:53 | Lucy |  My Day
Mám deprese! I špatným náladám z počasí se totiž říká deprese a jsou typické zejména pro čtrnáctý až šestnáctý rok života, následně třicítka, čtyřícka a potom pro osoby seniorského věku. :D Pí. uč. Š. má totiž znalosti úplně všude, kdybyste nevěděli, rozsahem od ekonomiky a účta, přes historické romány, psychologii, šamanské kmeny v Mongolsku až po poltergeisty v domech po sudetských Němcích :D Co by Martička nevěděla (Martička od té doby, co nám jednou v kině zpívala Motlitbu pro Martu - zážitek na celý život :D). Takže podle její přesvědčivé psychoanalýzy bych se v depresích utápěla denně, protože mi náladu dokážou podlomit i větší prkotiny, než je počasí (taky u vás dneska padal polystyren?
Víte co to je když se vám na dvacet minut sekne počítač? Hledám svůj vzor. Nikdy jsem ho neměla - jak může mít vzor někdo, kdo nemá žádné cíle? Jsem vlastně prázdná existence, nic mě doopravdy nezajímá a k čemu mi je sledování filmů s Liškou? Vždycky jsem měla ráda občanku, ale teď jsem zjistila, že je vlastně taky zlo, když mě nutí dělat referáty o svých vzorech. Poraďte, kde ho mám vzít? Jediný, kdo mě napadá, je Alexander Veliký a Anna Franková. To ale pořád nejsou vzory, to jsou jen osobnosti hodny obdivu. Obdivuju Annu za její ambicióznost, za její příjemný styl písma, za objektivnost a nezaujatost. A vždycky mě ovládne nepříjemný pocit, když čtu o tom, co všechno ještě chce udělat a jak miluje život a uvědomím si, že jí v té době nezbýval ani rok života. Proč obdivuju Alexandera snad netřeba vysvětlovat. Ale nechtěla bych ani dobýt Asii ani psát (protože nejsem dostatečně trpělivá, neumím psát a nemám fantazii). Asi jsem typický příklad zbytečného člověka.
Mám špatnou náladu a poslouchám Jarečka - nemůžu se nabažit písniček, když se mi konečně vrátil telefonek.