na Blog.cz

Teda... Tak teda ahoj. Před několika lety by mě asi ani ve snu nenapadlo, že bych víc jak rok nenapsala na blog... Ale už je to tak. Letos jsem zapoměla oslavit i tradiční blogové narozeniny... Čtyři roky existence, to už je něco :) Jen škoda, že jsem ten poslední rok nenašla téma ke psaní...

Co se se mnou během toho roku stalo? Když se nad tím tak zamyslím, tak je to asi Doctor Who (jako u každé dlouhodobější obsese jsem si jistá, že mi to vydrží do konce života :D) a seriály vůbec, krásné emocionální léto 2011, Anglie- Bath (asi jsem sem nedávala článek, ale určitě jsem zase psala výcuc, tak o ten bych se asi mohla podělit :)), třeťák... A všechno je to pryč a nenapsala jsem o tom na blog ani řádku, moje nálady zaznamenávají jen slepé výkřiky na twitteru... Facebook, Twitter, Tumblr a podobné sociální sítě (i když nevím, jestli se Tumblr dá nazvat přímo sociální sítí) jsou zlo - vsadím se, že kdybych jich nebylo, ještě pořád bych sem psala, chodila bych na icq nebo byla víc venku (ok, venku jsem dost, ale víte jak :D).

Teď jsem ve čtvrťáku a nejsem z toho nějak extra nadšená, kdo by taky byl. A vůbec já! Je to samá otravná práce a nepříliš nadějné vyhlídky :D Budu dělat vyšší maturitu z češtiny a angličtiny (tu češtinu si budu ještě hodněkrát vyčítat :D) a angličtinou se chci dál zabývat, snad to bylo jasné už dávno, dávno předtím, že skončím někde poblíž na peďáku a budu studovat angličtinu... Pořád si říkáte, že nevíte kam jít, ale že později, později to vymyslíte. Ale nevymyslíte nic. Prostě si vyberete to nejmenší zlo :D Každopádně si nedokážu představit sebe jako učitelku... Počítám, že se k tomu zase budu muset prostě nějak dostat, prostě nebude zbytí ^^

Takže tak nějak. Nechci tenhle blog úplně zazdít. Nikdy jsem nechtěla. Ale prostě to jinak nešlo.... Proto doufám, že se tady třeba ještě někdy potkáme, že až bude nejhůř, bude tu starý blog a vy, co jste tu se mnou bývali, tu (a nemusí to být vyloženě na blogu, prostě někde) se mnou budete zase :)

To samozřejmě není z mojí hlavy, to má na svědomí můj milovaný Oscar - mimochodem jsem se rozhodla, že než umřu se rozhodně musím podívat do Paříže k jeho hrobu, abych mu tam taky nechala pusinku :D Popolibkovaný hrob mi pro Wildea přijde vhodný, ale že po tom lidi i čmárají, to fakt nechápu Oo

Německo je krásná země, jediné, co bych jim vytkla je hymna (já totiž nemůžu jen normálně říct, že jsem byla v Německu a líbilo se mi tam :D). Můj vztah k Británii to samozřejmě nijak nemění, zbrusu nové hodinky s britskou vlajkou tikající mi vedle notebooku jsou toho zářným důkazem :D

Je tomu už dávno, co jsem zjistila, že bez závislosti na někom prostě nemůžu žít True blood, která mi zkřížila cestu, mě v tom jenom utvrdila :) Alex rules <3

Venku prší - nečekaně. Tady na Liberecku jsou povodně ještě stále čerstvým a často probíraným tématem. My měli to štěstí, že tu maximálně tekla voda po silnici a vylejvaly se kanály, ale třeba taková Nová ves je asi půl hodiny cesty odtud a byla evakuovaná Oo Strejda pomáhá v Heřmanicích a Raspenavě. Vážně by mě zajímalo, kdy už to skončí, chudáci lidi, já si neumím představit, že by mi voda takhle najednou všechno vzala Oo

Taky si pohrávám s nápadem, že bych se od září vrátila na hocz (vždyť jsem tam nebyla jenom rok :)). Kdo mi poví, proč vlastně Goldy odešel? Třeba Goldy sám? ^^ Fakt by mě to zajímalo :)

Zítra má Alenka narozeniny, tak jedeme oslavovat do Nisy (aneb nákupy místo chlastu :D). A mám objednaný nový notebook, přijde příští týden, tak se na něj těším.

V pátek jsem skončila v práci - na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem naposled krájela to neskutečné množství chlebů, že mě šéf seřval naposled - ale pravdou je, že mi možná pár lidí bude malinko chybět, spíš bych s nimi moc ráda někam zašla :)

Taky mě fascinuje, že někteří lidé v sobě mají tolik bezdůvodné zloby. Mě je to jedno, oni tím jen ztrácejí čas :)

Smráká se a já vcházím do vesnice. Za několika střechami vidím kouř, jak se zmítá při své pouti k obloze a jímá mě nostalgie. Vzpomínám si na dětství, na jeden teplý podvečer, na stavění ohniště a sbírání dřeva na oheň. Skládací židličky s květinovým vzorem vyloudí to typické klap a otevřou svou náruč. Přichází babička a nese podnos s jídlem. Podívám se na střechy, na tetelivý kouř, na oblohu a na zemi a chce se mi brečet, protože si uvědomuju, že tyhle časy idylického a láskyplného dětství jsou už nenávratně pryč.

Je mi smutno. Sedám si do trávy a nechávám ruce, aby mechanicky objaly moje kolena. Nořím se v myšlenkách hloub do minulosti, protože já se nikdy nenaučila žít přítomností, natož pak třeba vzhlížet k nějaké budoucnosti.

Ležím na hnědém křivolakém gauči, až po uši přikrytá dekou. Obývák halí přítmí, jen z kuchyně září měkké světlo. Usnu. Probudí mě babička a vede mě ke stolu. Čeká na mě kouřící písmenková polévka...

Vzpomínám si taky na svou těžkou pubertu (až příliš živě). Na dobu, kdy mi nedělalo problém ztratit den u počítače, utápěla jsem se v depkách a kreslila emo obrázky... Přese všechno jsem ale nikdy nebrečela, protože jsem neměla důvod. Jak lehký život byl a já hledala záminky se mračit na svět. Působilo mi hrozné utrpení strávit víkend u babičky (která byla vždycky svérazná a nikdy nebyla "cool"), přitom jsem ještě měla to štěstí být jediná. Teď už mi nezbývá než přijmout svojí stárnoucí duši a zkusit si pro ní ukrást trošku pozornosti a pokorně přihlížet, jak ostatní mají víc štěstí než já.

Moc bych chtěla říct: děkuju ti za všechno, co jsi pro mě udělala a mám tě ráda - ale jak? Nikdy jsem nebyla zvyklá říkat takovéhle věci a... je to těžký.

Ne, že by se mi chtělo pokračovat v nějak zvlášť negativním duchu, ale tohle je prostě geniální text. Vlastně jsem chtěla začít otázkou, jestli má vůbec smysl sem něco psát. Nezájem ze všech stran, tak takhle jsem prosím skončila, já, velká ambiciózní blogařka :D Přemýšlím, o čem jsem tak psávala a lámu si hlavu tím, že to lidi četli.

Nemám, co bych vám řekla (není, kdo by to četl ^^), užívám si léto pracovně, vydělávám na Anglii a myšlením na to, až tam budu, si vyplňuju bezmyšlenkovité intervaly při monotónní činnosti (krájení chleba). Měla bych vám asi napsat nějakou z mých velkých myšlenek, kterými se zabývám a sama sobě si je formuluju, když nemůžu usnout (což je poslední dobou velmi častý jev), třeba o ženské rovnoprávnosti, (ne)smyslu víry a církví nebo diskriminaci homosexuálů, ale mě se co - nechce :D

Tak se mějte krásně, třeba mě jednou popadne amok a začnu znova. :)

Už mi táhne na tak nechutnou cifru - připadám si jako metuzalém - jako je osmnáct a přesto mám ještě svoje hračky.

V posteli na mě upírají svá smutná očka plyšoví přátelé, ke kterým se ještě pořád občas přivinu, když usínám.

Někdy si koupím omalovánky, kinder vajíčko kvůli hračce, nebo bublifuk.

Až mi bude 40, budu si pravděpodobně hrát se rtěnkou, možná budu stále ještě pařit Pet society na facebooku, možná si budu užívat hrátky s vařečkou.

Hračky často bývají přisuzovány dětem, degradovány na panenky a autíčka, ale tenhle pojem může zahrnovat mnohem víc. Protože bez ohledu na věk, každý potřebujeme nějakou hračku.:)

(téma týdne)

Tak máme Jana Fischera v demisi. Chtěla jsem napsat nějaký ohromně duchaplný, politicky zaměřený a chválicí článek (nechválila bych tu demisi, samozřejmě :D), ale pak se ozvala moje soudnost, která mi připoměla, že politice vůbec nerozumím, takže by vlastně ani nebylo o čem psát :D Moje sympatie k Janu Fischerovi jsou čistě... sympatie :D On je toiž hrozně sympatický (touha po duchaplnosti se začíná naplňovat :D), seriózní (asi proto, že není politik, ale statistik) a má jiskru v očích a krásný nos :D Dneska mi na mysli vyvstala teorie, že když mám tu jedničku ze statistiky, půjdu studovat statistiku (my s těmi matematickými předpoklady si to můžeme dovolit :D), po dokončení vysoké se o mně všichni poperou a dopraví mě do Londýna, kde budu dělat Fischerovi poradce v bance :D (v překladu: Pokud se vydám úřednickou cestou, půjdu na náš tanvaldský úřad práce a budu dělat poradce snědým spoluobčanům, jak se práci vyhnout :D)

Venku je tááák krásně, že mám dokonce černé i svědomí, když mi přijde na mysl, že bych si měla sednout doma a číst. Ála vydávala svojí fóbii z tepla za bolest hlavy, tak jsem se šla dneska sama projít a hned jsem měla výbornou náladu :) Já poslední dobou vůbec nemám špatné nálady, začínám věřit, že to světlo má na člověka asi vážně značný vliv. :) To se lidem v Africe asi musí žít :D

Jediným záporem těhle nádherně prosluněných dnů je hrabání sena. Hrabání sena je podle mě úplně nejhorší práce, co může být. Oo Představte si hromady a hromady rýmopudné suché trávy, ve které se ukrývá kdejaká havěť, vy jí hodiny přehazujete, abyste jí pak odpoledne mohli hodiny přehazovat na druhou stranu Oo

A školní rok nám končí. Na jednu stranu mám radost, že dva měsíce (až na brigádu, jupí!) nebudu muset nic dělat, ale na druhou stranu je mi líto, že nám odchází Bára s Mášou... Popravdě řečeno mi vadí hlavně ta Bára - a vážně se obávám, že budu na předávání vysvědčení brečet.. -.-

Nesnáším všechen ten pyl, leze k nám i přes zavřená okna sype ten svůj odporný prášek škvírou pod dveřmi (a matka si koupí řezanou gerberu? Wtf?). Asi brzo umřu. A budu slavná in memoriam, protože budu první, kdo se usmrkal, upčikal a uslzel k smrti. Bude o tom vědět celý svět, jen v mém okolí si toho jistě nikdo nevšimne. Nechám se pohřbít někam, kde mé ubohéí ostatky nebude ten jed obtěžovat. Možná na Sibiř. Do Káhiry. Nebo na jižní pól za tučňáky (kde jako teplomilný tvor po pěti minutách posmrtně umřu zimou :D)

Netřeba komentovat ♥